Epipremnum a Scindapsus patří mezi nejoblíbenější pokojové rostliny vůbec. Jsou nenáročné, rychle rostou, snadno se množí a existují v obrovském množství druhů a kultivarů. Právě proto se také často pletou – někdy jsou dokonce prodávány pod stejnými nebo nesprávnými názvy.
Oba rody pocházejí z tropických oblastí jihovýchodní Asie, Indonésie, Papuy-Nové Guineje a okolních ostrovů, kde rostou jako popínavé liány v deštných pralesech. V přírodě nefungují jako keře vyrůstající ze země, ale využívají okolní stromy a skály, po kterých šplhají pomocí vzdušných kořenů.
Rod Epipremnum popsal v 19. století rakouský botanik Heinrich Wilhelm Schott, specialista na rostliny z čeledi árónovitých (Araceae). V době, kdy byly tyto rostliny popisovány, však nebyly známy všechny jejich vývojové fáze – zejména dospělé kvetoucí formy, které se v přírodě objevují jen velmi zřídka.
Právě to vedlo k dlouhodobému chybnému botanickému zařazování. Nejznámější druh, dnes označovaný jako Epipremnum aureum, byl původně popsán jako Pothos aureus a později byl dokonce řazen do rodu Scindapsus. Teprve detailní studium dospělých rostlin a jejich květů potvrdilo, že patří do samostatného rodu Epipremnum. Rod Scindapsus byl sice popsán samostatně, ale kvůli velmi podobnému vzhledu listů byl s epipremnem dlouhou dobu zaměňován – nejen mezi pěstiteli, ale i v odborné literatuře.
Tyto historické nepřesnosti se promítly i do běžných názvů, ve kterých dodnes panuje zmatek. Rostlinám se tak často říká potos, pothos, šplhavnice, ďáblův břečťan nebo také divoký Honza. Označení potos se historicky vžilo pro epipremnum – skutečný rod Pothos sice existuje, ale v domácnostech se téměř nepěstuje.
Český název šplhavnice pak neoznačuje konkrétní botanický rod, ale způsob růstu. Epipremnum i scindapsus jsou popínavé liány, které v přírodě šplhají po stromech pomocí vzdušných kořenů, a právě odtud toto pojmenování pochází.
Oba rody patří do čeledi árónovitých (Araceae) a v interiéru se chovají velmi podobně:
Na první pohled mohou působit velmi podobně, ale při bližším pohledu jsou rozdíly patrné.
Epipremnum nabízí neuvěřitelné množství forem, barev i velikostí listů. Typické jsou pro něj hladké, lesklé až lehce kožovité listy a velmi rychlý růst. Při dobrých podmínkách dokáže během krátké doby vytvořit dlouhé výhony i výrazně větší listy.
Oblíbené druhy a kultivary:
U panašovaných kultivarů platí, že čím více světla mají, tím výraznější je kresba listů. Při nedostatku světla mají tendenci zelenat.
Scindapsus poznáte podle pevnějších, silnějších listů, které mají často stříbrnou nebo šedou kresbu. Povrch listů bývá matný až sametový, což rostlině dodává velmi elegantní vzhled. Roste obvykle pomaleji než epipremnum, ale působí kompaktněji a dekorativněji.
Nejznámější druhy:
Scindapsus má rád stabilnější podmínky a zpravidla ocení vyšší vzdušnou vlhkost.
Jsou ideální i pro pěstitele, kteří občas zapomenou zalít. Navíc se snadno se množí, odpouštějí pěstitelské chyby a velmi rychle vypadají dobře.
Přehrát video
Chcete se dozvědět ještě něco dalšího?
Omrkněte další články.
Alocasia, známá jako Sloní ucho, je tropická rostlina, která okouzlí každého milovníka zeleně svými velkými, výraznými listy. Její exotický vzhled a jedinečný tvar listů jí dávají prestižní místo v každé domácnosti či kanceláři, která touží po kousku tropického ráje. Zajímavosti o alocasii Původ Alocasie pochází z tropických oblastí jihovýchodní Asie,
Jaro je klíčovým obdobím pro obnovu růstu pokojových i zahradních rostlin. Po zimě, kdy rostliny často trpí nedostatkem světla a zpomalením metabolismu, je důležité podpořit jejich vitalitu správným hnojením a použitím biostimulantů. Tyto látky pomáhají rostlinám lépe přijímat živiny, posilují jejich odolnost vůči stresovým faktorům a podporují zdravý růst. 1.
Máte nějaký dotaz k článku?
Zeptejte se, rádi pomůžeme.
