Gravitropismus: Jak rostlina ví, kam má růst?

Možná jste si někdy všimli, že i když květináč otočíte, rostlina se po čase zase začne stáčet za světlem nebo růst určitým směrem. A kořeny? Ty si naopak hledají cestu dolů do půdy.

Jak vlastně rostlina ví, kam má růst?

Nemá oči, mozek ani kompas. Přesto dokáže vnímat své okolí a reagovat například na světlo, vodu nebo gravitaci. A právě reakci na gravitaci se říká gravitropismus.

Nahoru, nebo dolů?

Gravitace je pro rostlinu jedním z nejdůležitějších signálů, podle kterých orientuje svůj růst. Kořeny většinou rostou směrem dolů, tedy ve směru gravitace. Říkáme tomu pozitivní gravitropismus. Výhony a stonky se naopak snaží růst směrem vzhůru, proti směru gravitace – jde o negativní gravitropismus.

Když tedy položíte mladou rostlinu na bok, po nějaké době se její kořen a výhon začnou zakřivovat tak, aby znovu našly svůj „správný“ směr.

A jak to rostlina dokáže?

Rostlina gravitaci nevnímá tak jako člověk. Nemá smyslový orgán ani mozek, který by jí řekl, kde je nahoře a kde dole. V některých jejích buňkách se ale nacházejí drobné škrobové částice zvané statolity. Ty se vlivem gravitace usazují na spodní straně buněk a pomáhají rostlině určit směr „dolů“.

Na tuto informaci pak rostlina reaguje mimo jiné pomocí růstového hormonu auxinu. Když se rostlina ocitne na boku, změní se rozložení auxinu na jednotlivých stranách rostoucí části. A právě zde se stonek a kořen liší:

• Ve stonku vyšší koncentrace auxinu podporuje růst. Spodní strana tak roste rychleji než horní a stonek se ohne směrem nahoru.
• V kořeni jsou buňky na auxin citlivější. Vyšší koncentrace hormonu zde růst naopak zpomaluje. Horní strana kořene proto roste rychleji než spodní a kořen se ohne směrem dolů.

Rostlina tedy gravitaci necítí jako my, ale dokáže její působení zaznamenat a přizpůsobit mu rychlost růstu jednotlivých částí.

Gravitropismus, nebo geotropismus?

Možná narazíte také na slovo geotropismus. Setkat se s ním můžete hlavně ve starší literatuře nebo v některých popularizačních textech.

Význam je v podstatě stejný – jde o růstovou reakci rostliny na gravitaci. Dnes se častěji používá pojem gravitropismus, který lépe vystihuje, co se v rostlině skutečně děje.

A co rostlina, která potřebuje oporu?

Přirozený směr růstu ale neznamená, že si rostlina vždy poradí úplně sama.

Některé rostliny mají stonky, které se bez opory začnou ohýbat, poléhat nebo hledat něco, čeho by se mohly zachytit. Typickým příkladem jsou popínavé rostliny.

A právě tady přichází na řadu opora.

Opora rostlině neurčuje, jak má žít. Spíš jí nabídne něco, čeho se může zachytit, kolem čeho může růst nebo co jí pomůže udržet požadovaný směr.

Můžeme tak přirozený růst rostliny trochu usměrnit a zároveň jí vytvořit podmínky, ve kterých se jí bude dobře dařit.

Když má rostlina kam růst

U pokojových popínavých rostlin může být skvělým pomocníkem například rašeliníková opora.

Rašeliník vytváří přirozenější povrch než hladká tyčka a některé rostliny ho dokážou využít jako místo, ke kterému se mohou přichytit pomocí vzdušných kořenů. Rostlina tak může růst vzhůru a postupně si vytvořit pevnější a kompaktnější tvar.

Opora je proto užitečná nejen z praktického hlediska, ale může být i způsobem, jak rostlině nabídnout podmínky bližší tomu, jak by rostla ve svém přirozeném prostředí.

Rostlina ví, kam chce růst. My jí můžeme pomoct.

Gravitropismus je jen jedním z mnoha způsobů, jak rostlina reaguje na své okolí. Svůj růst přizpůsobuje také světlu (fototropismus), dostupnosti vody, dotyku nebo dalším podnětům.

Je fascinující, že něco tak „obyčejného“, jako je rostlina rostoucí vzhůru, je ve skutečnosti výsledkem celé řady citlivých a dokonale koordinovaných procesů.